Jak navrhnout bunkr, ve kterém se dá dlouhodobě žít

Zavřete za sebou dveře a přestanete vědět, co se děje venku. Nevidíte počasí, nevíte, jestli je ráno nebo večer, nemáte horizont a nemůžete jednoduše odejít. A tentokrát se nebavíme o několika hodinách nebo dnech. Bavíme se o velkém soukromém krytu v řádu tisíců metrů čtverečních, ve kterém může být potřeba fungovat měsíce nebo roky. V tu chvíli už bunkr není jen technický objekt. Začíná se překvapivě podobat vesmírné lodi.

Konstrukční, technologickou a bezpečnostní část takového krytu řeší specialisté, v našem případě Formic. Jakmile ale máte vyřešené, že prostor člověka ochrání a dokáže fungovat nezávisle na okolním světě, přichází jiná otázka.

Jak v něm dlouhodobě žít a nezbláznit se?

A právě tou jsme se zabývali my. Naše záliba ve sci-fi a postapokalyptických filmech se tentokrát ukázala jako překvapivě praktická. Ne kvůli estetice bunkrů, ale proto, že tyhle příběhy pořád dokola řeší stejnou věc: co se stane s lidmi, když je zavřete do omezeného prostoru a vezmete jim svět venku. A většina architektonických odpovědí nakonec vede zpátky k úplně obyčejnému životu.

Tohle je zároveň jeden z mála případů, kdy mluvíme hlavně o návrhu. Běžně si zakládáme na tom, že ukazujeme věci, které jsme skutečně postavili, ne jen vizualizace a vzdušné zámky. U soukromého podzemního krytu je ale logické, že realizace zůstává neveřejná. Můžeme proto ukázat principy, nad kterými jsme při návrhu přemýšleli.

Pod zemí musíme navrhnout i čas

Jednou jsme pluli trajektem na Island a měli kajutu uprostřed lodi bez jediného okna. I během relativně krátké cesty bylo překvapivě frustrující nevědět, jestli je venku světlo nebo tma, jestli prší, svítí slunce nebo kolik je vlastně hodin. V bunkru je tenhle problém mnohonásobně větší.

Běžně nám denní rytmus vytváří okolní svět. Ráno přichází světlo, během dne se mění jeho intenzita, večer se stmívá. Mění se teplota, počasí i roční období. Pod zemí nic z toho přirozeně neexistuje. Proto se součástí návrhu stává programovatelné osvětlení a práce s teplotou. Ráno se interiér postupně probouzí, přes den funguje jinak než večer a noc má vlastní režim. Nejde o světelné scény na efekt. Jde o to, aby člověk neztratil pocit času.

Stejně jsme přemýšleli nad výhledem. Pracovali jsme s velkými LED obrazovkami, které simulují okno do venkovního světa. Může to být horská krajina, město nebo jiný horizont, ale důležité je, aby obrazovka byla tam, kde by člověk okno přirozeně očekával. Samotné nebe nestačí. Podobně nefungují ani některá střešní okna, přes která člověk nevidí horizont. Potřebujeme vzdálenost a pocit prostoru za oknem. Ani výhled ale nemá fungovat jako Netflix. Cílem není každý den vybírat ze stovek krajin. Přemíra možností začne být časem stejně únavná jako jejich absence. Přirozenější je, když se jeden výhled mění sám. Ráno vypadá jinak než večer, město se postupně rozsvítí, krajina reaguje na denní dobu. Člověk nemusí změnu pořád řídit. Jsme zvyklí na střídání dne a noci, ročních období nebo počasí. Nemáme je pod kontrolou a právě proto vytvářejí očekávání.

Čím víc možností technologie nabízí, tím víc musí architekt rozhodnout, které člověku vůbec nedat.

Lunapark nestačí

Samozřejmě si můžete do bunkru dát bazén, kino, posilovnu nebo hernu. Jenže i nejlepší zábava se po několika týdnech nebo měsících omrzí. Pokud se bavíme o prostoru, ve kterém může člověk strávit rok, nemůže být jeho hlavní náplní čekání a zábava. Potřebuje normálně fungovat. Proto jsme vedle odpočinku navrhovali i místa pro práci, učení a studium. Tyhle prostory jsou ve výsledku možná důležitější než kino. Dávají dni strukturu.

Člověk ráno někam jde, něco dělá, něco dokončí a večer má důvod změnit režim.

Nejde o to vyplnit čas. Jde o to zachovat běžný život.

Jídlo jako součást života

Stejnou logiku jsme použili u jídla. V běžném životě může nákup jednoduše dorazit v tašce za dveře. V bunkru ne. Proto jsme péči o jídlo zařadili mezi běžné každodenní činnosti podobně jako práci nebo školu. Hydroponické pěstování jsme přitom nechtěli schovat do uzavřené technické místnosti. Vytáhli jsme ho do prostoru a nechali zeleň procházet chodbami. Člověk se o rostliny stará, část jídla si skutečně pěstuje a zároveň se do podzemního prostředí dostává něco, co tam jinak chybí: růst a přirozená změna.

V bunkru není každá vzdálenost chyba

V běžném projektu často řešíme co nejkratší komunikace. V dlouhodobém bunkru může být přesný opak správně. Člověk potřebuje během dne přirozený pohyb a změnu prostředí. Proto nemusí být práce, škola, ordinace nebo další funkce hned vedle obytné části. K některým z nich je naopak dobré dojít. Pokud je součástí velkého krytu prostor pro základní vyšetření nebo menší lékařské zákroky, nemusí být vedle ložnice jen proto, že je to dispozičně nejefektivnější. Cesta sama může mít význam. Stejně důležitá je možnost nebýt pořád s ostatními. Nestačí společný obytný prostor a několik ložnic. Architektura musí nabídnout různé stupně soukromí a místa, kam může člověk na chvíli zmizet. V běžném životě lze odejít ven, do práce nebo na procházku. Tady ne.

Personál nesmí být vedlejší kapitola

U velkého bunkru nás možná nejvíc trápila otázka personálu. Prostor o tisících metrech čtverečních určený pro dlouhodobý pobyt nemůže fungovat bez lidí, kteří se starají o technické systémy, jídlo, údržbu, zdraví nebo každodenní provoz. Přirozeně přitom navrhujete bunkr hlavně pro komfort majitele. Jenže lidé, na kterých celý systém stojí, nemohou dlouhodobě fungovat v podmínkách, které jsou výrazně horší. Nemusí všichni bydlet stejně. Rozdíl mezi životem majitelů a personálu ale nesmí být tak velký, aby začal destabilizovat celý uzavřený systém.

Venku člověk po směně odejde domů. Tady nemůže odejít nikdo. Najednou tedy neřešíte jen komfort a dispozici, ale malou uzavřenou společnost. A k pochopení tohohle problému ani nepotřebujete postapokalyptické sci-fi. Stačí Trojúhelník smutku.

Bunkr nemusí vypadat jako bunkr

U materiálů jsme se záměrně nesnažili vytvořit „teplý a útulný úkryt“. Stejně tak jsme nechtěli zdůrazňovat technologickou estetiku. Cílem bylo vytvořit prostředí co nejpodobnější tomu, ve kterém člověk žil nad zemí. Normální materiály, proporce a nábytek. Čím déle má člověk v bunkru zůstat, tím méně potřebuje, aby mu interiér každou minutu připomínal, kde je.

A co když v bunkru nemáte žít roky?

Úplně jiná disciplína jsou menší soukromé kryty kolem 100 až 200 m². Tam se většinou bavíme o dnech nebo týdnech, ne o vytvoření celého náhradního světa. A právě tady nám začal dávat velký smysl model domu s vlastním podzemním krytem. Při hledání vhodných nemovitostí jsme narazili na překvapivě mnoho objektů, které pro každodenní bydlení nedávají moc smysl. Velká vila na polosamotě. Opuštěný zámeček. Dům daleko od města a služeb. To, co je pro běžný život nevýhoda, může být v tomhle případě přesně to, co hledáte.

Nad zemí máte normální dům a běžný život. Pod ním bezpečné zázemí pro situaci, kdy je potřeba se na omezenou dobu stáhnout. U velkého bunkru navrhujeme náhradní svět. U malého krytu jen jeho druhou, skrytou vrstvu.

Architektura začíná tam, kde nestačí přežít

Technickou, konstrukční a bezpečnostní část soukromého podzemního krytu řeší specialisté.

Naše práce začíná ve chvíli, kdy se zeptáme, co bude potom. Jak člověk pozná, že je ráno. Co bude celý den dělat. Jak se bude pohybovat. Kde bude pracovat. Co bude jíst. Kam se může na chvíli schovat před ostatními. U běžného interiéru velkou část těchto věcí vyřeší svět kolem nás. U bunkru ho musíme navrhnout sami.

od Radky - 26. 8. 2026