Sochařský ateliér VÝŠINY
Bývalý sochařský ateliér Josefa Mařatky na pražské Letné byl na hraně další existence. Právě v tomto historickém ateliéru vznikala v letech 1918–1919 busta T. G. Masaryka. Prezident docházel do ateliéru osobně a sedával pod velkým střešním oknem, které bylo navrženo tak, aby do prostoru přivádělo co nejvíce severního světla. Projekt je rekonstrukcí historického sochařského ateliéru na Letné v Praze, který jsme proměnili v rodinný dům při zachování původního prostoru, světla a charakteru místa. Historie sama o sobě ale není důvodem, proč něco zachraňovat. Důvodem byl samotný prostor. Velkorysá výška, světlo dopadající shora a atmosféra, která se za sto let neztratila. Chtěli jsme zachovat právě tohle. Ne vytvořit repliku minulosti, ale navázat na ni způsobem, který bude fungovat pro současné bydlení.
Nebourat. Přidat.
Původní sochařský ateliér tvořila jediná vysoká místnost se zázemím při jedné stěně. Tento princip zůstal zachovaný i po rekonstrukci historického ateliéru. Nové patro jsme do původního prostoru vložili tak, aby byl stále čitelný původní objem stavby. Část nové hmoty se propisuje dovnitř, část vystupuje nad historickou střechu. Nesnažili jsme se schovávat, co je nové, ani stylizovat novou část do podoby staré. Každá část domu vznikla v jiné době a každá to o sobě otevřeně přiznává. Objekt byl v natolik špatném technickém stavu, že většina konstrukcí musela vzniknout znovu. Přesto jsme zachovali původní proporce, charakter fasád, ateliérové střešní okno i podobu okenních otvorů. Tam, kde bylo potřeba, vznikly přesné repliky. Tam, kde bylo potřeba přidat novou vrstvu domu, jsme ji přiznali. Výsledkem není rekonstrukce historického objektu, která se tváří, že se zde posledních sto let nic nestalo. Je to rekonstrukce, která nechává historii čitelnou a současně ji posouvá dál.
Světlo má hlavní slovo
Nejdůležitější místností domu zůstává původní ateliér. Dnes slouží jako obývací pokoj, jeho charakter se ale nezměnil. Velké střešní okno zůstalo na svém místě a dál určuje atmosféru celého prostoru. Stejné světlo, pod kterým Josef Mařatka modeloval bustu T. G. Masaryka, dnes dopadá na každodenní život nové rodiny. Světlo sem nepřichází z boku, ale shora. Během dne se proměňuje intenzita i směr dopadu a interiér díky tomu nikdy nepůsobí stejně. Proto jsme do prostoru zasahovali jen minimálně. Obytná část využívá původní výšku ateliéru naplno a hlavní roli zde nehraje vybavení, ale samotná kvalita prostoru. To byl ostatně důvod, proč stálo za to celý objekt zachránit.
Dům v ateliéru
Ložnice, pracovna i dětský pokoj vznikly uvnitř nové hmoty vložené do původního ateliéru. Nejde o klasické patro položené na stávající dům. Nová konstrukce se do původního prostoru místy zakusuje, jinde od něj naopak ustupuje. Díky tomu vznikají průhledy, nečekané výškové vztahy i situace, kdy je původní stavba stále přítomná v každodenním životě domu. Ložnice je záměrně jednoduchá a obrací pozornost k prostoru a světlu. Dětský pokoj naopak získal velké prosklení směrem do zahrady ve vnitrobloku. Každá místnost reaguje na jiné podmínky, všechny ale vznikly ze stejné myšlenky – vložit nový domov do historického ateliéru tak, aby jeden nepřehlušil druhý.
Koupelna se střešní zahradou
Právě odskočení nové hmoty od původního ateliéru vytvořilo jedno z nejzajímavějších míst celého domu. Horní koupelna navazuje na malou střešní zahradu ukrytou mezi starou a novou částí stavby. Do prostoru tak proudí denní světlo a zároveň zůstává zachováno soukromí. Není potřeba žádných clon ani komplikovaných řešení. Stačilo využít geometrii domu. Materiálově jsme koupelny navrhli co nejjednodušejii. Bílé stěrky, litý mramor a nerezové detaily vytvářejí klidné pozadí pro každodenní fungování. Stejně jako v celém projektu jsme se snažili nevymýšlet efekty navíc. Rekonstrukce domu na Letné nestojí na detailech, ale na kvalitě prostoru, který tu byl dávno před námi.
Ateliér není muzeum
Sochaři po sobě zanechávají krásné věci. Domy většinou nepatří mezi ně. Po Josefu Mařatkovi zde pracoval také sochař Karel Klimeš, autor plastik na Barrandovském mostě. Po desetiletí se zde tvořilo, modelovalo a odlévalo. O stav budovy se ale nikdo zvlášť nestaral. Vlhkost sochařům nevadí. Hlína díky ní nevysychá. Když jsme zahájili rekonstrukci, většina konstrukcí už byla za hranicí životnosti. Střechou zatékalo, zdivo bylo promočené a z původního objektu nakonec zůstalo podstatně méně, než jsme si na začátku představovali. Některé části jsme zachránili spíš silou vůle než technickou logikou. Přesto jsme se nesnažili zachovat každou cihlu. Důležitější byl prostor, světlo a charakter ateliéru. To byly hodnoty, kvůli kterým stálo za to začít znovu. Část cihel z původního objektu jsme použili při rekonstrukci stodoly BOX. Ani materiál tak nepřišel o svůj další příběh.
— Pojďme se potkat!
Máte podobný projekt, který byste s námi chtěli řešit? Vyplňte krátký dotazník a my se Vám ozveme!
Radka - 16. 6. 2026